Moliére

Moliére

(15. ledna 1622, Paříž – 17. února 1673, Paříž)

Životopis: Moliér byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období francouzského klasicismu, „věku Ludvíka XIV.“.

Syn měšťana, proti vůli rodiny se stal komediantem. Původně byl členem kočovné společnosti, později si založil svoji vlastní divadelní společnost. Brzy se svými hrami proslavil, především mezi chudinou. Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou. Protože ve svých hrách kritizoval a zesměšňoval společnost (předváděl mravy své doby), dostával se do častých sporů s královským dvorem. Jeho hry se dodnes objevují na jevištích..

Moliére patří k nejslavnějším dramatikům éry francouzského i světového klasicismu. Začínal jako herec v kočovné společnosti, později se stal ředitelem vlastního kočovného souboru, se kterým cestoval po třináct let po francouzském venkově. Poté, co se proslavil, účinkoval také na královském dvoře, kde často spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Moliére se věnoval zejména tzv. nízkým literárním žánrům (satira, bajka, komedie, fraška). Jeho díla byla v tehdejší době velmi odvážná zejména v kritice mravů a společenských poměrů své doby. V satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtu a její snobskou morálku a v neposlední řadě v 17. století zatracovanou církev. Tvořil v typově barvité škále veseloher, od lidové frašky po propracovanou charakterovou zápletku. Problematika Moliérova díla je velmi rozsáhlá (lakota, pokrytectví, zištnost, cynismus, postavení žen ve společnosti atd.). V jeho díle je také zřetelná inspirace komedií dell'arte.

Moliére, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. ledna 1622 v Paříži. Jeho otec byl dvorní čalouník. Moliére studoval na clermontské jezuitské koleji, právnický diplom získal v Orléansu. V roce 1643 vytvořil za patronace dramatika Pierra Corneille spolu s Madeleine Béjátrovu a dalšími herci divadelní soubor zvaný Skvělé divadlo (Illustre théâtre). Tehdy, aby nekompromitoval svou rodinu, začal používat jméno Moliére. Pokoušel se dobýt Paříž, ale to se nedařilo, divadlo zaniklo a on skončil ve vězení pro dlužníky. Později s divadelními společnostmi kočoval převážně po jihu Francie.

Roku 1658, poté co v Rouenu společnost pod jeho vedením složila hold P. Corneillovi uváděním jeho díla, získal podporu králova bratra a získal tak možnost hrát v Malém Bourbonském paláci, kde se střídal s italskými herci, od roku 1660 pak v Palais Royal. Brzy získal přízeň krále Ludvíka XIV. a stal se spolu s Lullym organizátorem královských slavností, byl mu přiznán královský důchod a od roku 1665 jeho soubor nesl označení „divadelní společnost králova“.

Jeho úspěch na divadle, jeho novátorství, společenská angažovanost a konečně i úspěch u diváků ho nutily bojovat celé roky proti intrikám, osočování a pronásledování jeho odpůrců, mimo jiné i mezi jeho konkurenty z oblasti divadla. Zemřel 17. února 1673 po konci čtvrtého představení[4] své poslední hry Zdravý nemocný, kde hrál titulní roli.

Před tímto představením Moliére řekl: „Dnes se mi bude špatně hrát“. Chvěl se po celém těle, hlava mu hořela, ale ruce měl studené. Ale rozhodně odmítl návrh kolegů, aby se představení zrušilo. Nechtěl zklamat početné publikum. Ve vysoké horečce sváděl zoufalý boj s přívaly kašle a krvavými hleny, které překrýval smíchem, aby vše vypadalo tak jako ve scénáři. Když hra skončila, diváci (mezi ně se ke konci přidal i de Lully, král Ludvík XIV. se však nedostavil) začali nadšeně tleskat. Nikdo však neměl tušení, že Moliére svedl poslední boj o svůj život. Jakmile zmizel z jeviště, spadl na zem. Začal silně kašlat a na rtech se mu objevily krvavé sraženiny. Jeho kolegové nevěděli, jak Moliérovi pomoci, a odvezli ho domů. Pak ale dostal další záchvat a v deset hodin večer zemřel.

Moliére nestačil přijmout svátost umírajících a odříci se ,,hříšné" herecké profese (zemřel dříve, než se kněz dostavil) a kněžstvo jeho farnosti se zdráhalo jej křesťansky pohřbít. Na příkaz krále však byl v úterý 21. února 1673 ve večerních hodinách pochován podle církevních obřadů (ale bez zádušních bohoslužeb) na Svatojosefském hřbitově v ulici Montmartre, a to v části hřbitova určené pro sebevrahy a nekřtěňátka. V roce 1792 byly jeho ostatky exhumovány a od roku 1817 spočívají na pařížském hřbitově P?re Lachaise.

 
Člověk je omyl přírody.
zobrazit detail
Manželství je řetěz, k němuž se srdce nikdy nesmí připoutat násilím.
zobrazit detail
Předpokládáme, že muž s dobrým vkusem nám bude lichotit.
zobrazit detail
Náhoda za nic neručí!
zobrazit detail
Největší ctižádostí ženy je vzbudit lásku.
zobrazit detail
Láska znamená pro ženu mnohem víc než pro muže. Pro ni znamená všecko.
zobrazit detail
Získat ženu je rozhodně snažší, než se jí zbavit.
zobrazit detail
Ó, jak krásné, vědět jednu věc, nebo dokonce dvě.
zobrazit detail
Téměř všichni lidé umírají na svoje léky, nikoli na svoje choroby.
zobrazit detail
Kdo jednou zradil, marně slibuje věrnost.
zobrazit detail
Přílišná horlivost působí jenom omyly.
zobrazit detail
I největší chytrák se stává obětí lichotek.
zobrazit detail
Závistivci sice umírají, ale závist je nesmrtelná.
zobrazit detail
Jsme zodpovědní nejen za to co děláme, ale i za to co neděláme.
zobrazit detail
I tu nejupovídanější ženu naučí láska mlčet.
zobrazit detail
Ze všeho, co je věčné, je láska nejkrásnější.
zobrazit detail
Lehko se dáme oklamat tím co milujeme.
zobrazit detail
Autoři