Avicenna

Avicenna

(asi 980, Afšana poblíž Buchary, dnes Uzbekistán – 1037, Hamadán, Persie, dnes Írán)

Životopis: Avicenna byl středověký perský polyhistor, který je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav zlatého věku islámu.

Ze 450 prací, o kterých se ví, že byl jejich autorem, přežilo okolo 240, včetně 150 o filozofii a 40 o medicíně.

Kromě filozofie a medicíny Avicenna jeho dílo obsahuje spisy o astronomii, alchymii, geografii a geologie, psychologii, islámské teologii, logice, matematice, fyzice a poezii.

Rozlišoval mezi "schopností prorockého poznání ("svatým věděním") a "zjevením (imaginárním vypodobněním, které má za cíl přesvědčit ostatní a zlepšit jejich pozemský život)" Pokud ale zjevení bylo pouze "imaginárním vypověděním", byly dveře ke skepsi otevřeny. Pro nábožensky založené muslimy to bylo příliš. Podle historika Wilhelma Winkelbanda "byly Avicennovy názory pozorovány žárlivýma očima mohamedánské ortodoxie a v 10. století byl věděcký proud tak zuřivě perzekvován, že hledal útočistě v tajném spolku Bratři čistoty; sám Avicenna byl také pronásledován.

Ibn Síná se narodil roku 980 ve městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (nyní Uzbekistán). Jeho otec (narozen ve městě Balch, nyní Afghánistán) byl výběrčím daní a opatřil synovi již v útlém dětství schopného učitele z význačných osobností, které se setkávaly v jeho domě. Mladý Husajn studoval v Buchaře a dalších perských městech (která tehdy poskytovala vzdělání i mnohým Evropanům). Studoval zejména logiku a metafyziku a ve studiu různých oborů včetně medicíny pokračoval i jako samouk.

Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi, věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek, posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.

Jeho postavení změnilo onemocnění syna bucharského vládce z rodu Samanidů. Ibn Síná prince v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá královská knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů – např. s překlady antických klasických filosofů, např. Platóna a Aristotela nebo předních lékařů.

Po smrti svého otce Avicenna opustil královský dvůr a začal vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako lékař a správce. Vždy kolem sebe soustředil řadu studentů, s nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.

„V dalším období svého života přišel do severoíránského Hamadánu, kde se usadil a působil jako lékař královského dvora a vládnoucí kníže ho jmenoval vezírem. V Hamadánu sepsal dvě svoje nejvýznamnější knihy, a to persky psanou Dánešnáme (Kniha o vědě), která je vědeckou encyklopedií zabývající se logikou, přírodními vědami, psychologií, geometrií, astronomií, aritmetikou a hudbou, a arabsky sepsaný Kánún, který je nejslavnější encyklopedií lékařství, od 13. století známý v latinském překladu Gerarda z Cremony po celé Evropě. Když měl být Avicenna v roce 1022 po smrti vladaře uvězněn, rozhodl se Hamadán opustit. Odcestoval do Isfahánu, kde několik let sloužil na dvoře Alá-uddaula Kakavajha. V Isfahánu se věnoval poezii i próze a napsal řadu dalších děl o filozofii a medicíně, vedl rozsáhlou korespondenci s al-Birunim a prováděl také astronomická pozorování na jejichž základě učinil několik správných závěrů: pozoroval Venuši proti slunečnímu kotouči a správně usoudil, že Venuše musí být Slunci blíže než Země. Avicenna také tvrdil, na základě nám neznámých důvodů, že rychlost světla musí být konečná. Během válečných tažení Avicenna podporoval svého vladaře a napsal několik prací na toto téma. Když na sklonku svého života onemocněl, směl se vrátit a strávit své poslední roky opět v Hamadánu.“

Ibn Síná, jehož zdraví bylo značně podlomeno přepracováním a nezdravou životosprávou (únavu zaháněl vínem), možná i chemicko-farmaceutickými experimenty na vlastním těle, o kterých se píše v některých životopisech, zemřel v severoíránském Hamadánu v roce 1037, kde je i pochován.

Nad jeho hrobem byl počátkem 50. let postaven kónický monument s dvanácti pilíři. Autorem pietního areálu s hrobkou, muzeem a knihovnou je architekt Hooshang Seyhoon a jako vzor si vybral Gonbad-e Qaboos, gigantickou stavbu z pálených cihel, která vznikla v čase Abú Sínova života.

Někteří islámští učenci tehdejší doby jako Al-Ghazálí obviňovali Avicennu z hereze a ateismu.

Ve 12. století italský překladatel Gerard z Cremony přeložil do latiny na příkaz římského císaře Fridricha některá Avicennova díla, jež se nacházela v arabských knihovnách v Toledu ve Španělsku. „Avicena měl zásadní vliv na rozvoj středověkých věd a také v českých knihovnách lze nalézt mnoho spisů z 13. – 16. století, které ho citují. Ve svých úvahách se na jeho autoritu odvolával v teologicko-filozofických spisech také Mistr Jan Hus. 

 
Když přítel s nepřítelem mým se baví vesele, mně není třeba toho přítele!
zobrazit detail
Děje tohoto světa jsou výsledkem tří faktorů: přirozenosti, lidské vůle a náhody.
zobrazit detail
Autoři