Autoři

Borovský Karel Havlíček

Karel Havlíček Borovský

(31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha)

Životopis: Karel Havlíček Borovský byl český básník, novinář, ekonom a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

Kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě Josefíně Dvořákové, dceři sládka z Horní Cerekve, se 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu narodil syn Karel. V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala. Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti. Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus.

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. Vůči uznávanému spisovateli a dramatikovi si Havlíček nebral servítky. Josef Kajetán Tyl tím dostal řádný zásah do sebevědomí. Havlíčkova kritika měla úspěch, Tyl se bránil, ale o to větší si nakonec uřízl ostudu.

V revolučním roce 1848 odešel z Pražských novin, a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma založil vlastní Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.

Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Humpolec v Čechách. Uvádí se jako redaktor. V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec. V prosinci 1848 na svůj poslanecký mandát rezignoval.

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu Národních novin nazvanou Šotek. Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. májového spiknutí pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo. Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky březnové oktrojované ústavy. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly Národní noviny v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány. Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v Kutné Hoře, kde založil časopis Slovan, který vycházel 2× týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován domovním prohlídkám, několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno a s Havlíčkem byly vedeny soudní procesy pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval. Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k loajalitě. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly Slovanu tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil. Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství. Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se podařilo část výtisků distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil.

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. O tom, že mu dá rakouská moc pokoj, však spíše pochyboval a byl prý dokonce před chystaným zákrokem varován. Tomu, že se úřady uchýlí k tak tvrdému zásahu, ale pravděpodobně nevěřil. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším jižním Tyrolsku.

Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašili koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit. V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848 a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.

V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství. Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor. Pobyt v horském Brixenu zdravotně prospíval celé rodině nakažené tuberkulózou. Havlíček byl 3,5 roku ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. Ve středně velkém městečku byl nešťastný. Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní.

Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech. Do Prahy přijel 15. května 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. dubna 1855, zemřela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Havlíček, který se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, po zprávě o úmrtí jeho ženy prý utekl do polí a křičel: „To je konec!“. Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.

Havlíček měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc. V roce 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou vyčerpávajícím způsobem zmítal. Švagr František Jaroš nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou jakoby horečně něco psal a obracel listy.

Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka a pořadatelství se ujal Josef Němec, manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví, ale vavřínový věnec dle zjištění V. Macury dal do hrobu Ferdinand Náprstek. J. L. Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal (str. 263, citace): „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku“.

Havlíček, kterého se rakousko-uherská moc obávala natolik, že jej deportovala za hranice vlasti, byl nesporně obětí svých odvážných politických názorů. Izolace od přátel a své vlasti v Brixenu jej značně psychicky poznamenala. Nicméně fakt, že za dobu strávenou v Brixenu pobíral Havlíček plat vyššího úřednického zaměstnance (aby se jej vláda zbavila) a obýval druhý nejdražší dům v Brixenu nebo to, že nemoc na kterou zemřel, mu nezpůsobila údajná „izolace“, ale „jen“ obyčejné nachlazení, se mnohdy neuvádí.

Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik let se stal národním mučedníkem a jeho osoba byla uctívána. Vznikl tak kult, jakého jsme v drobných obměnách byli svědky i ve 20. století. Je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. V roce 2015 byl na jeho hrob umístěn QR kód s odkazem na informace na internetu.

Havlíčkova matka Josefína Havlíčková zemřela v Německém Brodě v úterý 1. července 1884 ve věku 93 let.

 
Jsou toliko dvě strany politické na světě: strana poctivých a strana nepoctivých; poznáte a rozeznáte je podle toho, kterak školství podporují.
zobrazit detail