Autoři

Bunin Ivan Alexejevič

Ivan Alexejevič Bunin

(22. října / 10. října jul. 1870, Voroněž - 8. listopadu 1953, Paříž) 

Životopis: Ivan Alexejevič Bunin byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.

Bunin se narodil roku 1870 ve Voroněži jako potomek starého šlechtického, ale ne příliš bohatého statkářského rodu. Po absolvování gymnázia v Jelci již v dalším studiu nepokračoval a pracoval jako novinář v Orlu a jako knihovník v Poltavě. Svou literární činnost začal jako symbolistický básník (první sbírka mu vyšla roku 1891) a jako překladatel. Za své překlady z Longfellowa a Byrona a za básnickou sbírku Listopad byl roku 1901 vyznamenán Puškinovou cenou. Buninovy verše na pozadí dojmů z ruské krajiny zachycují obecný soumrak doby na přelomu století. Do přírodních obrazů a obrazů osamocených míst i hřbitovního prostředí jsou promítány pocity loučení, míjení, stesku i vzpomínek na uprchlou, prožitou lásku s podtextem neopakovatelnosti, nenávratna, míjení a zániku.

Od vydání své první povídky Taňka roku 1893 se však Bunin věnoval stále více prozaické tvorbě. Roku 1899 se připojil k realistickým autorům kolem Gorkého nakladatelství Znanie (Vědění) a pokračoval ve psaní povídek zejména z vesnického prostředí. Jedna z nich, Antonovská jablka (1900) mu vynesla přídomek „pěvec šlechtických hnízd“.

Na přelomu 19. a 20. století navštívil Bunin během několika let Egypt, Palestinu, Indii, Cejlon, Turecko a Řecko. Hluboký zájem o východní nauky, zejména o taoismus a buddhismus, se pak výrazně odrazily v jeho filozofických alegoriích, ve kterých nastínil nebezpečí rozkladu morálně labilní civilizace. Roku 1909 byl Bunin jmenován čestným členem Ruské akademie věd.

K bolševickému převratu v Rusku se Bunin postavil odmítavě. Uprchl na Krym a v bělogvardějské armádě generála Wrangela se věnoval protisovětské publicistice. V lednu roku 1920 emigroval do Francie, kde setrval v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života. Jeho tvorba však zůstala i nadále tematicky spojena s Ruskem a přinesla mu uznání jako nejlepšímu spisovateli první vlny ruské emigrace.

Ve svých dílech Bunin nostalgicky a s melancholickým steskem zachytil nenávratně ztracený život patriarchální Rusi včetně postupného rozkladu její svébytné staré kultury v důsledku změn v okolním světě. Klasickou vypravěčskou techniku, navazující na tradice Turgeněva, Gončarova a Lva Nikolajeviče Tolstého Bunin obohatil o modernistické a raně existencialistické motivy. Nezaměřoval se na dějovou stránku svých prací, nýbrž se snažil předávat čtenáři pocity a dojmy, a stal se tak opravdovým mistrem impresionistického detailu. Ve svém vrcholném díle, lyrickém autobiografickém románu Život Alexeje Arseněva, vydaném roku 1930, vyslovil Bunin epitaf klasické ruské kultuře a monarchistického zřízení. Především díky tomuto dílu mu byla roku 1933 udělena jako prvnímu ruskému spisovateli Nobelova cena za literaturu „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Sovětská literární kritika se dlouho chovala k Buninově tvorbě odmítavě. Jeho knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho smrti. Avšak díla, ve kterých se stavěl kriticky ke komunistickému režimu (například jeho deník z dob říjnové revoluce Proklaté dny), byla po dlouhá desetiletí zakázána a vydána až po roce 1988 v období tzv. perestrojky.

Ruská pravoslavná církev přišla v roce 2016 s požadavkem, aby některá Buninova díla byla vyloučena ze školních osnov, protože dle mínění církevních hodnostářů propagují volnou lásku.

 
Všiml jsem si, že když se lidé ožení, přestanou být zajímaví.
zobrazit detail
Žárlivost je nedostatek úcty k osobě, kterou milujeme.
zobrazit detail