Čapek Karel

Karel Čapek

(9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha)

Životopis: Karel Čapek byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.

Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor.[1] S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze a získal doktorát. V letech 1910 – 11 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně.

Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše), brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.

V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.

26. srpna 1935 se na vinohradské radnici oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou.

Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.

Po vzpamatování se z prvotního šoku se snažil o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.

Poslední tři roky svého života prožil ve Strži u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Dnes je zde jeho památník. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.

 

 
Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí.
zobrazit detail
Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.
zobrazit detail
Když nemám co dělat, pracuji.
zobrazit detail
Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
zobrazit detail
Tam, kde přestává být láska dobrodružstvím, stává se trápením.
zobrazit detail
Všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí.
zobrazit detail
Každá dokonalá báseň je jedno velké vítězství, každá sladká sloka je celé království míru.
zobrazit detail
Básník se nesmí opakovat.
zobrazit detail
Všichni rádi stárneme, když je nám osmnáct.
zobrazit detail
Mladé dovede být každé tele, ale zestárnout, holenku, to je kumšt.
zobrazit detail
Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.
zobrazit detail
Autoři