Dickinson Emily

Emily Dickinson

(10. prosince 1830 – 15. května 1886)

Životopis: Emily Dickinson byla americká básnířka 19. století, avšak povahou poezie a svým osobním apelem byla roku 1930 označena britským básníkem a kritikem za „nejsoučasnější, nejživější z básníků". Celé její dílo s výjimkou 13 básní bylo objeveno a vydáno až po její smrti. Teprve ve 20. století začaly vycházet její básně v původním, neupraveném znění. Narodila se a zemřela v Amherstu ve státě Massachusetts. Přestože její rodina zaujímala významné místo ve společnosti, Emily žila a tvořila v samotě.

Po sedmi letech studia na amherstské Akademii (střední škola) pokračovala Dickinsonová v Mount Holyoke Seminary. V dívčím semináři strávila pouhý rok a poté se vrátila zpět do rodného města, které pak už prakticky neopustila. Později dokonce nevycházela ani ze svého pokoje. Obyvatelé Amherstu ji považovali za výstředního blázna kvůli její zálibě v nošení bílých šatů, neochotě vítat hosty apod. Většinu přátelství udržovala pouze písemnou formou.

Emily Dickinsonová byla velmi plodná autorka. Její tvorba čítá asi 1800 básní, z nichž téměř všechny byly vydány až po její smrti. Básnířka sama souhlasila se zveřejněním pouze sedmi básní. Všechny byly vydány anonymně a pozměněny nakladateli, aby odpovídaly tehdejším básnickým normám. Její básně ignorovaly tehdejší básnické zvyklosti například tím, že používaly poloviční rým, byly krátké a málokdy obsahovaly název. Interpunkce a psaní velkých písmen jsou další znaky jimiž se básně Emily Dickinsonové lišily od ostatních.

Hlavními tématy jejích básní jsou smrt a nesmrtelnost, jež také dopodrobna rozebírala ve svých dopisech přátelům. Je s podivem, že básně objevila Emilyina mladší sestra Lavinia až po její smrti v roce 1886. Je totiž velmi pravděpodobné, že mnoho autorčiných známých o jejím psaní vědělo.

V roce 1890 vydali její přátelé Thomas Wentworth Higginson a Mabel Loomis Toddová první básnickou sbírku Emily Dickinsonové, která ale také nezůstala beze změn.

První kompletní a nejméně pozměněnou sbírku vydal Thomas H. Johnson až v roce 1955. Dílo Emily Dickinsonové zaznamenalo nepříznivou kritiku na přelomu 19. a 20. století. Její přínos byl ale později doceněn a nyní je kritiky považována za přední americkou autorku poezie.

Emily Elizabeth Dickinsonová se narodila 10. prosince 1830 v Amherstu u Bostonu. „Městečko bylo až do konce občanské války v roce 1865 (..) puritánským mikrokosmem, zcela uzavřeným před novými ekonomickými a myšlenkovými proudy, které později puritanismus rozbily". Dickinsonovi přišli do Nového světa o dvě stě let dříve, během „velké migrace” puritánů. Tehdy se jim velice dařilo. Dědeček Emily, Samuel Dickinson založil téměř bez cizí pomoci Amherstskou univerzitu (Amherst College). V roce 1813 také nechal na hlavní ulici v Amherstu vystavět prostorný panský dům, který pak rod Dickinsonů obýval téměř jedno století. Prvorozený syn Samuela Dickinsona, Edward, pracoval téměř 40 let jako pokladník Amherstské univerzity. Několik období působil jako státní zákonodárce a 2 roky byl reprezentantem New Hampshiru v Kongresu. 6. května 1828 se oženil s Emily Norcrossovou z Monsonu a spolu přivedli na svět tři děti:
• Williama Austina (1829-1895), známého pod jmény Austin, Aust nebo Awe
• Emily Elizabeth a
• Lavinii Norcrossovou (1833-1899), známou také pod přezdívkou Vinnie

Rodina byla přísně puritánská se starozákonně dominantním postavením otce. Básnířčina matka Emily byla nevýrazná osobnost. Dickinsonová měla o rok staršího bratra Austina, s nímž si byla blízká povahou a o tři roky mladší sestru Lavinii, která byla její celoživotní důvěrnicí.

Podle všeho byla malá Emily dobře vychovaná. Když jí byly dva roky, strávila delší dobu v Monsonu u tety Lavinie, ta ji popsala jako „spokojené a bezproblémové dítě”. Také si povšimla dívčina výjimečného vztahu k hudbě a klavírního nadání.

Dickinsonové se dostalo tradičního viktoriánského vzdělání. Její otec považoval studium za velmi důležité, dokonce svým dětem posílal dopisy z obchodních cest ve kterých jim připomínal aby „chodily do školy a učily se, aby mu mohly říct co se všechno naučily až se vrátí“. Zatímco o svém otci básnířka pokaždé hovoří v přívětivém tónu, z její korespondence se zdá, že její matka k ní byla chladná a lhostejná. V dopise blízkému příteli píše: „když jsem jako dítě hledala útěchu, vždycky jsem běžela domů za Awem (Austin). Byl hrozná matka, ale lepší než žádná.“

7. září 1840 Dickinsonová a její sestra Vinnie začaly společně studovat na amherstské Akademii, což byla ještě před dvěma lety pouze chlapecká škola. V té době koupil Emilyin otec nový dům. Austin toto nové obrovské sídlo později popsal jako „panství“, na kterém vládne on a Emily jako “pán a paní”, když zrovna nejsou jejich rodiče doma. Dům měl vyhlídku na amherstský hřbitov, který místní duchovní popsal jako strach nahánějící pustinu.

Dickinsonová strávila sedm let na Akademii (střední škola), kde měla předměty jako anglickou a klasickou literaturu, latinu, botaniku, geologii, historii, „filozofii duše“ a aritmetiku. Kvůli nemoci musela několikrát školu přerušit. Ve školním roce 1845-1846 navštěvovala školu pouhých jedenáct týdnů.

Již od mládí trpěla úzkostmi ze stále více přítomné hrozby smrti. Nejvíce ji trápilo pomyšlení na smrt blízkých. Když Sophia Hollandová, její druhá sestřenice a blízká přítelkyně, onemocněla tyfem a v roce 1844 zemřela, Emily se psychicky zhroutila. Při vzpomínce na její smrt, o dva roky později napsala: „kdyby mi nedovolili se o ni starat nebo jí jen pohlédnout do tváře, zemřela bych také”.

Emily začala být velmi melancholická a proto ji rodiče odvezli za příbuznými do Bostonu. Po uzdravení těla i ducha se vrátila na Amherstskou akademii a pokračovala ve studiu. V tomto období se poprvé setkala s lidmi, kteří se později stali jejími celoživotními přáteli - Abiah Rootová, Abby Woodová, Jane Humphreyová a Susan Huntington Gilbertová (ta se později provdala za Emilyina bratra Austina).

V roce 1845 se v Amherstu konalo náboženské shromáždění, během něhož se zúčastnilo svatého přijímání 46 básnířčiných vrstevníků. Později o tom píše své přítelkyni: „Nikdy jsem nebyla tak klidná a šťastná jako když jsem si na ten krátký okamžik myslela, že jsem našla svého spasitele. Rozmlouvat s Bohem v samotě a cítit, že vyslechne všechny mé modlitby mi přináší největší uspokojení“. Toto nadšení ovšem nemělo dlouhého trvání: Dickinsonová nikdy oficiálně nepřiznala svoji víru a bohoslužeb se pravidelně účastnila jen pár let. Když kolem roku 1850 přestala chodit do kostela, složila báseň, která začíná slovy: „Svátek se světí návštěvou mše – já nevyjdu z domova – V posledním ročníku Akademie se Emily spřátelila s Leonardem Humphreym, novým, mladým a oblíbeným ředitelem. Později se o něm zmiňuje jako o „mistrovi”, takto nazývala jen muže, jejichž moudrost, rady či lásku často vyhledávala.

10. srpna 1847 ukončila Dickinsonová studium na Akademii a přihlásila se do dívčího semináře Mount Holyoke Mary Lyonové (později znám jako Univerzita Mount Holyoke) v South Hadley vzdáleném asi 20 kilometrů od Amherstu. V semináři zůstala pouze 10 měsíců. I když si spolužačky z Holyoke oblíbila, s žádnou z nich nenavázala hlubší přátelství.

Vysvětlení pro její brzký odchod z Holyoke se nabízí několik: chatrné zdraví, rozhodnutí otce, revolta vůči evangelické horlivosti ve škole, antipatie k učitelům posedlým disciplínou, nebo jen stesk po domově. Není známo, který z těchto důvodů nakonec vedl k rozhodnutí školu opustit, nicméně Austin Dickinson, Emilyin bratr, se 25. března 1848 objevil v Holyoke s nařízením odvézt ji domů za jakýchkoli okolností.

Po návratu do Amherstu se Emily věnovala hlavně domácnosti. Nejvíc ji bavilo pečení. Navštěvovala různé kulturní události a společenské akce ve vzkvétajícím univerzitním městě.

Na počátku roku 1850 Dickinsonová napsala, že „letošní zimu Amherst oplývá životem a radostí. Je to tak úžasné město!” Její nadšení se ale brzy změnilo v melancholii. Bujarost se rychle vytratila po další předčasné smrti přítele. Tentokrát šlo o ředitele amherstké Akademie Leonarda Humphreyho, kterého ve 25 letech ranila mozková mrtvice. Dva roky po jeho smrti se svěřila přítelkyni Abiah Rootové s hloubkou své deprese: „někteří přátelé odešli, jiní usnuli – usnuli spánkem hřbitovním – smutné jsou večery - jež jsem kdysi věnovala studiu – můj pán odešel odpočívat a mně vhání slzy do očí pohled na nalistovanou stránku a osamělého studenta ve škole; nemohu ty slzy setřít, ale neudělala bych to ani kdybych mohla, protože to je jediná poklona, kterou mohu zesnulému Hupmhreymu složit”.

V padesátých letech devatenáctého století projevovala Emily nejvroucnější náklonnost “sestře” Susan Gilbertové. Dohromady jí poslala přes tři sta dopisů tj. víc než komukoliv jinému. Ve svých “líbsbrífech” se často domáhala citu a dávala najevo obavy z neopětovaných sympatií. Sue k jejím pocitům zůstávala chladná a často na ni byla i nepříjemná. Emily tento bouřlivý vztah ustavičně zraňoval. Sue se v roce 1856 (po čtyřleté známosti) provdala za Austina, jejich manželství však nebylo šťastné. Austinův otec, Edward Dickinson postavil na západní straně jejich pozemku dům pro novomanžele – “Evergreens”.

To je můj dopis pro ten svět,
jenž nikdy nepsal mně,
hrst prostých zpráv, jež příroda
mi šeptá vznešeně.
Ten její vzkaz je určen
ruce mně neznámé
Pro lásku k ní, mí krajané,
šetrně suďte mne.;
Emily Dickinson, c. 1862
Dickinsonová až do roku 1855 nepodnikla žádnou delší cestu z rodného Amherstu. Na jaře 1855 se s matkou a se sestrou vydaly na nejdelší výlet v jejím životě. Ve Washingtonu, kde jejich otec zastupoval v Kongresu stát Massachusetts, strávily tři týdny. Pak jely navštívit rodinu do Filadelphie, kde zůstaly dva týdny. Tam se také setkala s Charlesem Wadworthem, známým pastorem Presbyteriánské církve na Arch Street, který se stal jejím novým „učitelem". Přestože se od té doby setkali jen dvakrát (Wadworth byl v roce 1862 přeložen do San Francisca), podařilo se jim vybudovat pevné přátelství, které trvalo až do jeho smrti v roce 1882. V dopisech ho oslovovala střídavě, “moje Philadelphie”, “můj pastor”, “můj nejdražší pozemský přítel” a “můj duchovní pastýř, který mě vyvedl z dětství”. V dopisech s přáteli o něm “hovořila” jako o “milenci”.

“Milenec” věděl o jejích citech jen neúplně. Snaha o naplnění této ,,lásky" nepřipadala pro básnířku v úvahu, pro ni byl její jen ,,v představě a vetu". Utěšovala se nadějí na posmrtné věčné spojení, nadějí založenou na náboženské víře. Tíživá situace vyvrcholila roku 1862 přeložením Wadswortha (...)v době občanské války (...). ,,Přehradili nás zbraněmi", napsala básnířka. S tímto surovým faktem se už nadměrně citlivá Emily nedokázala vyrovnat v rovině fantazie, jak se jí to dařilo dosud.

V té době Emilyina matka vážně onemocněla a zůstala upoutána na lůžko až do své smrti v roce 1882. V létě 1858 píše Emily v dopise přítelkyni, že by ji navštívila, kdyby mohla "opustit dům či matku." Nechodím už vůbec ven ze strachu, že přijde otec a bude se po mě shánět, nebo si všimne nějaké drobnosti, na kterou jsem zapomněla.” Matka postupně slábla a starost o domácnost připadla Emily. Se zvyšujícími se nároky na péči o matku se nakonec uzavřela mezi zdmi rodinného sídla.

Vinnie o 40 let později prohlásila, že bylo zapotřebí, aby se jedna z nich obětovala a nepřetržitě se starala o jejich nemocnou matku. Emily se této role ujala dobrovolně, alespoň se tak mohla: „dál věnovat knihám a přírodě - vést život, který jí nejvíce vyhovoval”. Čím víc se stranila vnějšího světa, tím byla produktivnější. V létě 1858 zahájila práci na svém životním díle. Revidovala básně a pečlivě je uspořádávala do rukopisu. Od roku 1858 do 1865 dala dohromady čtyřicet svazků, které obsahovaly téměř osm set básní. Než byly po její smrti objeveny, nikdo o jejich existenci neměl tušení.

Ve druhé polovině 50. let 19. st. začal Dickinsonovi navštěvovat Samuel Bowles, majitel a šéfredaktor časopis Springfield Republican se svou ženou Mary. Emily mu stihla poslat přes 30 dopisů a téměř 50 básní. Označuje ho sice za svého rádce a učitele, ale jeho rad ohledně svých básní nikdy neuposlechla a ponechala si svůj styl. „Právě Samuel Bowles Emily umožnil publikovat sedm z jejích básní. Velký ohlas ale tehdy skutečně nevzbudily. Byly na svou dobu příliš nekonvenční.“ 

,,Od roku 1862, kdy u ní zjevně došlo k silnému citovému traumatu (Wadworth byl přeložen do San Franciska), se datuje její naprostá izolace od okolního světa.

Emily Dickinsonová sice nepřestala psát ani v posledních letech života, ale své básně už neredigovala a neorganizovala do rukopisů. Také zapřisáhla Vinnie, aby až zemře, spálila všechny její poznámky. Vinnie, která se také neprovdala, žila v rodinném domě až do své smrti v roce 1899.

Osmdesátá léta byla pro Dickinsonovy těžké období. Austin, nenávratně odloučený od Sue, se v roce 1882 zamiloval do Mabel Loomis Toddové, manželky profesora na Amherstské Univerzitě, která se nedávno přistěhovala. Toddová se s Dickinsonovou nikdy nesetkala, ale zaujala ji a řekla o ní: "Dáma, kterou ostatní považují za Mýtus”. Kvůli milostnému poměru s Mabel se Austin postupně víc a víc odtrhával od rodiny a Sue z toho onemocněla žalem.

Roku 1883 zemřelo na skvrnitý tyfus třetí a nejmladší dítě Austina a Sue – Gilbert, Emilyin nejoblíbenější synovec. Jedna smrt následovala druhou a to Dickinsonové obrátilo celý život naruby. Na podzim 1884 napsala: „Úmrtí mých blízkých jsou pro mě příliš tragická, než se dokážu vzpamatovat ze smrti jednoho člověka, zemře další”. V létě téhož roku najednou před očima uviděla "obrovskou přibližující se temnotu” a omdlela. Z bezvědomí se probudila až v noci a několik dalších týdnů byla upoutaná na lůžko.

30. listopadu 1885 vyděsila její slabost a další symptomy Austina natolik, že zrušil cestu do Bostonu. Emily zůstala několik měsíců upoutána na lůžko, ale na jaře se jí ještě podařilo poslat pár posledních dopisů. Poslední dopis napsala svým sestřenkám, Louise a Frances Norcrossovým: „Sestřenky, byla jsem povolána zpět, Emily”.

15. května 1886, Emily Dickinsonová zemřela, bylo jí 55 let. Austin si zapsal do deníku: "Ten den byl strašný! Přestala dýchat tím strašným dechem, těsně než hodiny odbily šest hodin (odpoledne)“. Rodinný lékař uvedl jako příčinu smrti Brightovu nemoc a délku jejího trvání odhadl na dva a půl roku.

Emily Dickinsonová byla pohřbená v bílé rakvi s kyticí z otočníku vonícím po vanilce a střevíčníku pantoflíčku. Pohřební obřad se uskutečnil v knihovně a byl prostý a krátký; Higginson, který se s ní setkal jen dvakrát, přečetl autorčinu oblíbenou báseň: "No Coward Soul is Mine” (Zbabělost je mi cizí) od Emily Bronteové. Dickinsonová si přála, aby jí na poslední cestě "nevezli, ale nesli přes pryskyřníkové pole". Pohřbena byla v rodinném hrobě.

 

 

 
Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti. Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí. Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí.
zobrazit detail
To, že láska je všechno, je všechno, co o lásce víme.
zobrazit detail
Autoři