Autoři

Epikúros ze Samu

Epikúros ze Samu

(341 př. n. l. na ostrově Samu – 270 př. n. l. Athény)

Životopis: Epikúros ze Samu byl starověký řecký hédonistický filosof období helénismu, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikúreismu. Ve své nauce vycházel především z Démokritova atomismu, zavrhl však jeho představu absolutního determinismu připuštěním existence samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů, jíž usiloval „usnadnit výklad bohatství proměn světa a především lidské svobody.“ Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teleologické pojetí skutečnosti.

Za hlavní cíl své filosofie, v níž v souladu se soudobou tradicí přikládal největší význam etice, považoval dosažení blaženého života v podobě duševního klidu a z něj vyplývajícího štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast. Ačkoli v tomto pojetí je slast přirozenou podstatou života, je chápána především negativně jako nepřítomnost strasti. Proto lze blaženosti dosáhnout výhradně vědomým vyhýbáním se strasti. V důsledku toho je v úsilí o blaženost klíčové rozpoznání skutečných potřeb, jejichž uspokojení je nezbytné pro odstranění strasti, od jen domněle opodstatněných, jejichž naplnění nezbytné není či v konečném důsledku je dokonce samo zdrojem strasti, takže je vhodné se jich zdržet. Tyto liché potřeby podle Epikúra pramení v několik druzích strachu – ve strachu z utrpení a ze smrti, strachu z bohů a strachu z nemožnosti dosáhnout štěstí. Protože je to strach, čím je člověk spoutáván a vzdalován od blaženosti tím, že mu znemožňuje rozpoznat přirozené potřeby od potřeb lichých, je pro dosažení slasti nejprve nutné osvobození od strachu. To je možné jen cestou rozumnosti, jíž lze pochopit bezdůvodnost strachu a odtud pak správně usuzovat, vyhovění kterým potřebám (a tedy usilování o které slasti) vede k duševnímu klidu a kterým nikoli.

Zatímco v rámci své školy byl Epikúros obdivován jako „osvoboditel od strachu“, „spasitel“ a „nositel světla“, mimo ni byla jeho nauka často chápána jako do jisté míry protispolečenská a zejména „bezbožná“. Mnohdy také byla, a to kritiky i vulgarizujícími následovníky, desinterpretována jako přitakávající nevázané poživačnosti či prostopášnosti, což ovšem již on sám odmítal poukazem, že rozumnost vede k usilování o střídmé a neokázalé slasti, neboť jen jimi dochází k odstranění strasti zcela spolehlivě. Dnešní badatelé v ní nicméně ve shodě nacházejí zvláštní druh sobectví a až asociálně vypjatý individualismus.

Epikúros byl autorem velkého množství děl, z nichž je však naprostá většina dnes ztracena. Do současnosti se dochoval pouze souhrnný soupis čtyřiceti etických myšlenek, který snad sám sestavil, a tři dopisy určené žákům; kromě toho je jeho nauka známa jen ze sekundárních pramenů.

Epikúros se narodil na egejském ostrově Samu v roce 341 př. n. l. Den jeho narozenin, který byl v epikúrejské škole později oslavován, připadal do měsíce gaméliónu, což znamená, že se podle gregoriánského kalendáře narodil přibližně v lednu. Jeho otec Neoklés byl athénský občan a na Samos přišel nejspíše v roce 352/1 př. n. l. jako klérúchos. Matka se jmenovala Chairestrata. Známi jsou jeho tři bratři Neoklés, Chairedémos a Aristobúlos, kteří se na Epikúrův podnět společně s ním také měli věnovat filosofii.

Základy vzdělání Epikúros nepochybně získal od svého otce, který působil také jako venkovský učitel. S filosofií se snad seznámil u samského platónika Pamfila. Ve 14 letech byl poslán do iónského města Teós studovat k Démokritovu žáku Nausifanovi a zůstal zde 3 roky. Poté jako 18letý nastoupil v Athénách 2 roky trvající službu eféba; je při tom zcela nepravděpodobné, že by v jejím průběhu mohl pokračovat ve svém vzdělávání. Po skončení vojenské služby se ale na Samos už nevrátil: v roce 322 př. n. l. totiž Perdikkás tamním klérúchům nařídil opustit přidělenou půdu a vrátit ji původním vlastníkům. Neoklés proto odešel do Kolofónu, kam za ním jako 20letý přišel i Epikúros. Nuceným opuštěním pozemků na Samu ovšem rodina ztratila hlavní zdroj příjmu a upadla tím do značné nouze. Pro Epikúra, který v této době možná sám podobně jako jeho otec začal vyučovat čtení a psaní, to znamenalo, že nadále nemohl pokračovat v obvykle nákladném vzdělávání v některé z renomovaných filosofických škol; namísto toho byl nucen věnovat se samostudiu. Skutečnost, že se musel vypořádávát se skromnými poměry znemožňujícími mu systematické studium pod vedením některého z profesionálních učitelů (o nichž pak později vždy hovořil s patrnou jízlivostí), takže zůstal autodidaktem, je spolu s jeho celoživotními útrapami zdravotními vynucujícími si přísný způsob života někdy považována za jeden z podnětů vedoucích ke zvláštní povaze Epikúra i jeho myšlení. Zcela jistě byl svými oponenty kromě jiných i z těchto důvodů vysmíván a pomlouván.

O Epikúrově životě mezi 20. a 32. rokem a zejména o jeho samostudiu filosofie nejsou bezpečně známé žádné podrobnosti. Je možné, že v té době mohl studovat kromě jiných zejména nauku Aristippovu, s níž jej spojuje řada podobností. Vlastní filosofickou školu založil snad kolem roku 310 př. n. l. nejdříve v Mytiléně na Lesbu a o něco později ji přesunul do Lampsaku. Zde získal řadu oddaných žáků (např. Hermarcha nebo Métrodóra) a nepochybně také už v této době svou nauku rozvinul do podoby uceleného filosofického systému; je totiž zřejmé, že následné rozhodnutí přenést školu do Athén vyžadovalo jistotu o její způsobilosti obstát v náročné konkurenci v hlavním středisku soudobé filosofie a získat zde pro ni nové stoupence.

Roku 306 př. n. l. Epikúros mezi Athénami a Peiraem koupil dům se zahradou, kde se svými velmi početnými žáky společně žil; toto místo také dalo vzniknout názvu Epikúrovy školy – „Zahrada“ (řecky Képos). Epikúros od té doby Athény s výjimkou jedné cesty za svými přáteli do Iónie neopustil; text jeho závěti, jíž se mimo jiné usiloval především školu do budoucna finančně zabezpečit, svědčí o intenzivním vztahu, který ke společenství svých následovníků jakož i k jeho jednotlivým členům měl. V souladu se svou naukou se také spíše stranil veřejného života; to mu ovšem nebránilo v účasti na nejvýznamnějších athénských slavnostech. Osobně vedl velmi skromný až asketický způsob života. V pozdějších letech byl pronásledován nemocemi spojenými s urputnými bolestmi. Zemřel v roce 270 př. n. l.

 
Mnozí lidé, když dosáhli bohatství, nezbaví se bídy, nýbrž ji jenom vymění za bídu ještě větší.
zobrazit detail
Protože život o samotě a bez přátel je plný nástrah a strachu, rozum sám nás napomíná, abychom si získávali přátelství.
zobrazit detail
Dříve hleď, s kým bys jedl a pil, než co bys jedl a pil. Neboť život bez přítele je jako krmení lva a vlka.
zobrazit detail
Účast neprojevujeme přátelům pláčem, nýbrž starostí o ně.
zobrazit detail
Z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého života, je daleko nejdůležitější věcí získání přátelství.
zobrazit detail
Odmyslíš-li si pohled, tělesné obcování a vzájemný styk, je veta po milostném citu.
zobrazit detail
Nikomu nemáme závidět, neboť dobří lidé si závist nezaslouží a zlí tím více sami sobě škodí, čím více jim štěstí přeje.
zobrazit detail
Díky blažené přírodě, že učinila nezbytné věci snadno přístupnými, nesnadné věci pak nikoli nezbytnými.
zobrazit detail