Autoři

Fridrich II.Veliký

Fridrich II. Veliký

(24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim)

Životopis: Fridrich II. Veliký byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt (jako Fridrich IV.) a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ a „Hrobník“.

Následník trůnu, princ Fridrich, se narodil 24. ledna 1712 jako druhé dítě pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Doroty Hannoverské. Malý princ měl útlou postavu a v dětství často stonal. Povahy byl milé, byl příjemný, láskyplný a velmi citlivý. Vyrůstal v bigotním a úzkoprsém prostředí berlínského dvora, jemuž neomezeně vládl jeho otec, král Fridrich Vilém I., primitivní muž hrubého chování, vyžadující naprostou podřízenost a poslušnost od všech osob ve svém okolí. Disciplínu, přesnost, bohabojnost a podřízenost vyžadoval samozřejmě i od svých dětí. Těmito tvrdými nároky značně ztrpčoval život především malému Fridrichovi, z něhož hodlal vychovat neohroženého vojáka. Fridrich byl ale pravým opakem svého hrubého otce. Princ se zajímal o umění, především hudbu a literaturu, a většinu času trávil ve společnosti své kultivované a vzdělané matky. Učitelé brzy odhalili, že Fridrich je inteligentní, nadané a vnímavé dítě, což ale jeho otce nezajímalo. Veškeré vzdělání a výchova i nadále směřovaly k tomu, aby se z následníka trůnu stal zdatný voják. Otec vypracoval pro syna přesný denní rozvrh, který musel být bezpodmínečně a absolutně přesně dodržován. Svým zájmům se princ věnoval tajně. V utajení se učil latinsky a hrát na flétnu. Rozpor mezi názory a zájmy otce a syna vedl k častým konfliktům a vzájemné nenávisti. Pruský král syna ponižoval při každé možné příležitosti. Když Fridrich Vilém I. například přistihl Fridricha při četbě, nebo hře na flétnu, surově ho fyzicky napadl. Toto brutální královo chování k vlastním dětem vyvolávalo pohoršení u ostatních královských dvorů. Mimořádně zajímavým zážitkem se pro mladého Fridricha stala cesta do Drážďan, kterou absolvoval v doprovodu svého otce roku 1728. Tehdy se mu odhalil zcela nový svět, jelikož saský kurfiřt a polský král August II. Silný stál v čele dvora, na němž převládal luxus, elegance a radost ze života. Není divu, že se v tomto prostředí tehdy šestnáctiletý Fridrich zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, což byla nemanželská dcera Augusta II. Silného. Po návratu zpět do Berlína propadl nešťastný princ hluboké melancholii. Fridrich, značně ovlivněný jemnou francouzskou kulturou a idejemi osvícenství, nesnášel stále víc prostředí berlínského dvora, s jeho hrubými manýry a zaměřením na správu, hospodářství a armádu, a tak se roku 1730 rozhodl uprchnout do Anglie. Tento útěk zosnoval se svým přítelem Hansem Hermannem von Katte, ale jeden z jejich dopisů se dostal do rukou krále. Princ i jeho přítel byli zatčeni a postaveni před soud pro dezerci. Hans Hermann von Katte byl popraven (podle legendy musel Fridrich této popravě přihlížet), Fridrich uvězněn v pevnosti Küstrin a jeho tehdejší láska, Doris Ritterová, byla veřejně zmrskána a strávila tři roky v ženském vězení. V době svého věznění se Fridrich znovu bouřlivě zamiloval, tentokrát do manželky dozorce v pevnosti, do paní Luisy Eleonory von Wreech, které psal vášnivé dopisy a básně.

Po smrti svého otce 31. května 1740 se stal princ Fridrich králem jako Fridrich II. Fridrichova politická a administrativní činnost po převzetí vlády roku 1740 byla po všech stránkách velmi úspěšná. Král rozšířil území Pruska o Slezsko, získané v bojích s Rakouskem ve válkách o dědictví rakouské. Východní Frísko připojil k Prusku po vymření tamního rodu Cirksenů. Při prvním dělení Polska získal i část tohoto území. Správa pruského státu, již tak dost efektivní za vlády Fridricha Viléma I., byla ještě vylepšena. Král Fridrich II. zavedl reformy v oblasti soudnictví, vzdělání a vojenství. V zemědělství podporoval pěstování brambor (ne náhodou pochází české slovo brambora z názvu Braniborska). Nechal vysoušet bažiny, na pobřeží stavěl hráze, prosazoval tolerantní náboženskou politiku, zrušil mučení aj. V pruském státě vznikla silná úřednická vrstva, které bylo nařízeno, aby jednala se všemi občany stejně, což se v praxi příliš nedodržovalo. Fridrich II. zůstal po celý svůj život příznivcem osvícenství a francouzské kultury. Jako král udržoval styk s Voltairem a jeho běžnou řečí byla francouzština (němčinu považoval za jazyk „rolníků“). Nedobrovolná vojenská výchova se u něj přesto neminula učinkem, takže lze říci, že se ve Fridrichovi pozoruhodným způsobem skloubila osobnost vojáka a vzdělance.

Někteří historikové se pokoušejí dokázat, že Fridrich Veliký byl impotentní či snad homosexuál, což je ovšem sporné. Nepopiratelný je fakt, že si držel od žen chladný odstup. Tělesně jej ženy zcela jistě přitahovaly, o čemž svědčí řada zmínek v jeho osobní korespondenci. Pravdou ale také je, že považoval ženy za povrchní a bez zájmu o kulturu a vědu. Z tohoto důvodu ženami pohrdal a vnímal je jako méněcenné. Ve společnosti vzdělaných můžů se cítil vždy lépe, než ve společnosti žen. Posmrtná prohlídka neodhalila ani žádnou tělesnou zvláštnost, která by jeho chladné chování k ženám nějak vysvětlovala, přesto se dochovala zpráva osobního lékaře Johanna Georga Zimmermanna, že Fridrich krátce před svatbou prodělal pohlavní chorobu. K těm málo ženám, které požívaly Fridrichův respekt, patřily tzv. Velká landkraběnka Karolina a Kateřina Veliká, které věnoval mnoho básní a byl s ní v pravidelném písemném styku. Fridrich prostě očekával od žen stejnou duchaplnost a esprit, jakým byly proslulé jeho pánské „stolní společnosti“.
Fridrich si psal s Voltairem a vícekrát ho přijal v Postupimi. Sám sepsal mnoho prací ve francouzštině. Po celé Evropě bylo známé jeho dílo „Anti-Machiavelli“, kde podrobil kritické analýze Machiavelliho státotvorné zásady.
Na rozdíl od svého otce, který žil poměrně spartánsky, se Fridrich II. velmi zajímal o umění. Sám například navrhl základní osnovu svého zámku Sanssouci v Postupimi, měl obstojnou sbírku obrazů, ačkoliv jeho vkus byl poměrně rigidní a neřídil se zrovna módou tehdejší Evropy, a dobře hrál na příčnou flétnu (učitel na flétnu Johann Joachim Quantz), přičemž sám komponoval na dosti vysoké úrovni. Stýkal se také s umělci osobně, roku 1747 přijal v Sanssouci mezi jinými i skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Jeho heslo znělo: „Jsem první služebník svého státu.“
Fridrich se příliš nešetřil, zejména četné války, jichž se osobně účastnil - což nebylo u panovníků jeho období právě obvyklé - ho vyčerpávaly. Přesto v neposlední řadě přispívá tato železná důslednost „charmant roi“ ze Sanssouci v těžkých časech sedmileté války, zastíněná navíc smrtí bližších přátel (jako generála von Winterfeldta, milované sestry Wilhelminy z Bayreuthu nebo polního maršála Keitha) k jeho neblednoucí slávě. V této době často sebevraždu plánující panovník udržel obtížně dosažená vítězství a ochránil Prusko před obsazením a rozdělením francouzsko-rakouskou hegemonií. Nejenom vítězství v bitvách, ale také síla charakteru a vytrvalost a k tomu nikdy neslábnoucí, ale zatvrzelý smysl pro spravedlnost a soucit mu daly přízvisko „Veliký“.

 

 
Kníže je prvním služebníkem svého státu.
zobrazit detail
Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by u vojska ani jediný.
zobrazit detail