Greene Graham

Graham Greene

(2. října 1904 Berkhamsted, hrabství Hertfordshire, Anglie – 3. dubna 1991 Vevey, Švýcarsko)

Životopis: Graham Greene byl významný britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Témata jeho děl mají společného jmenovatele v hlubokém, věčně pochybujícím, především však v osvobozujícím básnickém pohledu na člověka z hlediska spisovatelova základního atributu lidství – svědomí. Proto je též označován jako Dostojevský 20. století.

Jako dítě Graham Greene dával přednost samotě a četbě knih, především dobrodružných příběhů. Byl nesmělý a jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Byl velmi frustrován citovou nepřístupností svých rodičů, především otce, a v širším okruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V mladistvém věku byl poslán na psychiatrické léčení pro své opakované koketování se sebevraždou. Tyto zážitky popisuje později ve své autobiografii Kus života (1971). S odcizeným revolverem – vždy puzen iracionální touhou po smrti – chodil do parku za domem rodičů, kde hrál sám se sebou ruskou ruletu – roztočil bubínek zbraně s jedním nábojem v komoře, přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ačkoli to provedl tolikrát, že pravděpodobnost „úspěchu“ byla vysoká, nikdy výstřel nevyšel. Ozvěny traumatizujícího dětství se později často objevují ve spisovatelově tvorbě, především povídkové (Twenty-One Stories, 1954). Psychoterapeut, který Greena léčil, objevil v chlapci literární talent, a když pak odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin Oxford Outlook a Weekly Westminster Gazette. V té době psal poezii, články a recenze. Vedl poměrně bouřlivý život, spíše než studiu se věnoval večírkům a pití. Dokonce také vstoupil do komunistické strany, ovšem spíše z recese než z přesvědčení.

K výraznému zlomu v jeho životní dráze došlo po jeho seznámení se svojí budoucí manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou v roce 1925, tedy ve stejném roce, kdy dokončil studium a vydal svou prvotinu, sbírku básní Babbling April. Byl vychován v tradiční anglikánské víře a později zmítaný nejrůznějšími filozofickými tendencemi, pod jejím vlivem konvertoval ke katolicismu. To – jak se posléze ukázalo – nebyl z hlediska jeho osobní i literární budoucnosti nijak formální krok. S Vivien se oženil v roce 1927 a měli spolu posléze dvě děti – dceru a syna. Po ukončení školy pracoval krátký čas jako novinář, postupně v Nottinghamu a londýnských Timesech, poměrně brzy však novinářské zaměstnání opouští, k čemuž ho přiměje úspěch jeho prvního románu Člověk v člověku (The Man Within) v roce 1929. Tehdy také získal smlouvu s nakladatelstvím William Heinemann, které poté vydalo většinu jeho knih. Ovšem následující dva romány, Smysl činu (The Name of the Action) a Co se šeptá po setmění (Rumour at Nightfall) nebyly příliš zdařilé a Greene se k nim později nehlásil; dokonce po určitý čas váhal, zda s psaním neskončit, ale pokusil se napsat zábavný román – Vlak do Istanbulu (Stamboul Train), kterým chtěl potěšit čtenáře a především přilákat filmaře. Román měl opravdu úspěch a brzy byl zfilmován (Twentieth Century Fox). V té době pracoval jako literární kritik pro The Spectator a začal psát recenze filmů. Jeho kritiky byly dosti nevybíravé a navíc byly o tehdy oblíbených autorech. Kvůli jeho recenzi filmu Wee Willey Winkey (1937), v níž se Greene vyjadřuje o předčasné vyspělosti devítileté herečky Shirley Temple a jisté náklonnosti hollywoodských dospělých mužů k ní, byl po prohraném soudu zrušen časopis Night And Day, ve kterém článek vyšel, a autor musel zaplatit odškodné. Dnes je Greene ovšem považován za jednoho z nejlepších filmových kritiků své doby a jeho práce tohoto druhu vyšly souborně.

Na konci třicátých let začal cestovat a sbírat inspiraci pro své další knihy. Cestoval nejdříve po Evropě – Německo, Lotyšsko, Estonsko. Z cesty do Švédska vznikla kniha Jsem Angličan (The England Made Me), z dlouhého putování po liberijské džungli v roce 1935 pak Journey Without Maps. Těsně před válkou zažil při své návštěvě dozvuky protináboženského teroru během revoluce v Mexiku, o němž píše v cestopise The Lawless Road a v románu Moc a sláva (The Power and the Glory; 1938).

Na začátku druhé světové války působil jako dobrovolník protivzdušné obrany za náletů na Londýn. Z tohoto období čerpá téma románu Konec dobrodružství (The End of the Affair), který vyšel v roce 1951. V letech 1941–43 byl zaměstnán ve službách ministerstva zahraničí v Sierra Leone. Za tohoto pobytu vznikl koncept dalšího slavného Greenova románu Jádro věci (The Heart of the Matter), který vyšel v roce 1948. Práce v Africe byla ovšem jinak tak nudná, že se též bavil vymýšlením různých vylepšení plánů na získávání tajných agentů. V roce 1943 se vrátil do Londýna a sloužil v oddělení kontrarozvědky MI6. Jedním z jeho úkolů bylo hrát dvojitého agenta. Podstrkoval Němcům smyšlené plány vojenských operací, které sám vymýšlel.

Vzhledem ke Greenovu avanturistickému životnímu stylu bylo logické, že se jeho manželství nakonec rozpadlo. Sám se přesvědčil, že není ani dobrým manželem, ani otcem. Stalo se tak brzy po válce. Greene se nikdy nerozvedl, ačkoli žil postupně až do konce života s několika partnerkami.

V poválečném období spisovatelova cestovatelská vášeň velmi zintenzivněla. Většina z jeho cest a pobytů se poté stala inspirací, námětem nebo politickým či společenským pozadím jeho dalších děl. Pobýval v Saigonu ve Vietnamu v době Indočínské války, 1953 (román Tichý Američan), v Keni při povstání Mau Mau v roce 1956 (Vyhaslý případ). Pobýval též na Kubě (Náš člověk v Havaně), na Haiti (Komedianti), v Panamě (kniha Setkání s generálem – Getting to Know The General) o Greenově přátelství s generálem Omarem Torrijos Herrerou, panamským diktátorem) či Argentině (Honorární konzul).

Navštěvoval prakticky výhradně politicky a hospodářsky problematické země, především státy s autoritativními, diktátorskými režimy. Proto byly poté jeho knihy často označovány za politické, on sám však toto tvrzení vždy kategoricky odmítal a prohlašoval, že je apolitickým spisovatelem. To lze považovat ve smyslu ústředních témat jeho děl za pravdivé, nevyjadřuje totiž přímo nějaké politické názory, ačkoli je nepochybně měl. Zdůrazňuje pouze nutnost angažovanosti člověka a nemožnost zůstat stranou v případě vnitřního morálního konfliktu s politickým režimem, který potlačuje svobodu člověka. Zcela zásadní motivaci pro návštěvy zemí, kde na jedné straně stála bohatá oligarchie a na straně druhé bída a teror popisuje Greene sám v jedné ze svých modelových úvah: „Navštívil jsem dvě města, jedno oplývalo krásnými stavbami, lidé měli všeho dostatek, nikoho netrápily starosti o budoucnost. Poté jsem navštívil město, zničené bombardováním, kde uprostřed trosek žebrali zmrzačení lidé. Přesto jsem v něm cítil záchvěv naděje, v onom prvním jsem však necítil nic než lhostejnost. Pro naději tu nebylo místa, neboť budoucnost už je přece tady. Už nikdy se nemůže zlepšit.“ Pokusy vysvětlovat autorova díla primárně politicky byly ovšem stejně mnohokrát učiněny a to jak ve světě, tak soudobou kritikou u nás. Např. po vydání Tichého Američana, který onu morální angažovanost zmiňuje, byl u nás Greene chválen za sympatie ke komunismu, na druhé straně železné opony pak obviňován z antiamerikanismu.

Byl také členem Mezinárodního výboru na podporu Charty 77. Československo navštívil dvakrát, poprvé v roce 1948, podruhé po sovětské okupaci v roce 1969. Byl příznivcem a obdivovatelem komunistickým režimem vězněného, později exilového českého spisovatele Jana Beneše, jehož knihu povídek z vězeňského prostředí Druhý dech dokonce považoval za lepší, než Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče. Kromě jiného též při své návštěvě Polska pomohl k emigraci na západ jednomu místnímu hudebníkovi.

S příchodem 60. let se Greenovy cestovatelské aktivity podstatně zmírnily. Výraznou měrou se na tom podílela jeho nová životní partnerka, o dvacet let mladší Francouzka Yvonne Cloetta, která s ním nakonec setrvala až do jeho smrti. Greene se v této době věnuje především psaní povídek – vychází mysticky surrealistický soubor Vědomí skutečnosti (A Sense of Reality, 1963) a Smíme si půjčit vašeho manžela? - a autobiografiím. V roce 1966 se odstěhoval do Antibes ve Francii, aby si mohli být se svoji partnerkou nablízku. Jakkoli jeho přesídlení mělo především osobní důvody, tamější prostředí mu bylo blízké též pro jeho lehké spříznění s generací francouzských katolických spisovatelů, která se zformovala v meziválečné době. Z této skupiny si nejvíce vážil François Mauriaca, který mu obdiv vracel, považuje jej za největšího moderního romanopisce. Již dříve pravidelně navštěvoval literární symposia ve Francii a Belgii, kde většinou exceloval a většinu svých publikovaných rozhovorů vedl právě s představiteli francouzské literárně-publicistické scény. K anglické soudobé literatuře se naopak stavěl velmi kriticky. Jak sám napsal, „anglický křesťanský román vyšel z módy s Chestertonem a definitivně skončil smrtí Henryho Jamese“.

S Yvonne se koncem sedmdesátých let přestěhovali do posledního Greenovo působiště, švýcarského města Vevey na břehu Ženevského jezera. Greene psal téměř až do své smrti, v období let 1969 až 1982 vydal pět románů, z nichž nejzdařilejšími jsou již zmíněný Honorární konzul, dále pak Doktor Fischer ze Ženevy a Monsignor Quijote, všechny však disponují zcela vytříbeným rukopisem jak po stránce obsahové, tak formální. V posledních letech života se Greene vracel k dříve nezpracovaným tématům, umělecký výsledek jeho snažení je však již velmi poznamenán stářím (Kapitán a nepřítel). V roce 1989 onemocněl leukémií a dva roky na to zemřel. Pohřben je u Ženevského jezera.

 
Příroda nám klade do cesty naši tupost jako past.
zobrazit detail
Autoři