Autoři

Marat Jean Paul

Jean Paul Marat

(24. května 1743 Boudry – 13. července 1793 Paříž)

Životopis: Jean Paul Marat byl francouzský politik, lékař a publicista. Patřil mezi francouzské kordeliéry a působil jako předseda jejich klubu (Club des Cordeliers).

 

Jeho otec Jean Mara (nebo také Jean-Baptiste Mara) byl Švýcar a přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Matka Louise Cabrol byla francouzskou hugenotkou. Jean-Paul Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svůj Esej o člověku, kterou v roce 1775 přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Posléze pracoval jako lékař u vojska bratra krále Ludvíka XVI., hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií.

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však Jean Paul Marat nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Stal se členem a předsedou klubu kordeliérů a fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám.

Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, se stal Jean Paul Marat poslancem Národního konventu. Jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začala debata o osudu krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu. Požadoval, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro jeho smrt.

Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. 13. července téhož roku byl krátce před polednem zavražděn girondistkou Marií-Annou Charlottou Corday d'Armont, která ho probodla kuchyňským nožem, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu. Do jeho domu se Charlotte Corday dostala pod záminkou, že Maratovi nese seznamy uprchlých girondistů, které je potřeba zatknout a popravit.

 
Dějiny by měly oslavovat u vladařů pouze umírněnost, moudrost, důslednost při zachovávání zákonů, snahu povznést stát, péči o blaho národů. Nejčastěji však slaví jen násilné činy, okrášlené honosnými jmény.
zobrazit detail