Rousseau Jean Jacques

Jean-Jacques Rousseau

(28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778 Ermenonville, Francie)

Životopis:  Jean-Jacques Rousseau byl francouzský filozof a preromantický spisovatel švýcarského původu. Jeho dílo ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci i následující vývoj kolektivistických teorií. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti, kterou spatřoval v absenci novodobých dějin, jež člověka uvrhly do okovů konvencí a nesmyslných řádů. Významný je jeho přínos v pedagogice.

Narodil se jako druhý syn Isaaca Rousseaua, hodináře po vzoru otce i děda, a Suzanne Rousseauové, rozené Bernardové, rovněž dcery hodináře. Matka zemřela 7. července 1712, devět dní po jeho narození a otec ho roku 1722 poslal k pastoru Lambercierovi v Bossey (jižně od Ženevy). Jeho vzdělání spočívalo pouze v četbě kalvinistických kázání a Plutarchových Životopisů. V roce 1724 ho otec dal do učení k notáři a v roce 1725 k ryteckému mistru. Jeho otec se znovu oženil v roce 1726. 14. března 1728 Jean-Jacques ve věku šestnácti let protestantskou Ženevu opustil.

Farář města Confignon (na západ od Ženevy) ho na květnou neděli přivedl k paní Françoise-Louise de Warens (1699–1768), která dva roky předtím konvertovala ke katolictví. Ujala se ho; Rousseau jí přezdíval maman (matka). Pod jejím vlivem se vydal do Turína, kde 23. dubna konvertoval ke katolictví. Následujícího roku se vrátil do Charmettes (nedaleko Chambéry) k Françoise-Louise de Warens. V roce 1730 cestoval pěšky až do Neuchâtelu, kde se učil hudbě. V roce 1732 získal místo hudebního mistra v Chambéry. V roce 1734 se pak stal intendantem paní de Warens a ona jeho milenkou. U ní v roce 1739 napsal svou první skladbu: Sad paní baronky de Warens.


V Paříži v roce 1741 neúspěšně předložil Akademii svůj vynález nového notového zápisu; kromě toho se zde seznámil s Denisem Diderotem a Madame d'Épinay. V letech 1743–4 působil jako tajemník francouzského velvyslance v Benátkách, o jejichž republikánském zřízení často psal ve své další práci. Benátky byly v těchto letech prorostlé intrikami: vysocí představitelé evropských zemí očekávali tureckou invazi s vyloděním právě v Benátkách, a tak se Benátky staly špionážním centrem všech evropských velmocí. Rousseau se svou prací nebyl spokojen - jako držitel tajných informací nesměl navazovat styky s benátskými rodinami, bylo mu doporučeno příliš se veřejně neprojevovat a pokud by chtěl navázat kontakt s benátskými umělci, musel by to okamžitě nahlásit. S rostoucí nespokojeností se jeho pracovní morálka snižovala, přibývalo konfliktů se spoluzaměstnanci, a dokonce i se samotným velvyslancem. Výsledkem bylo, že byl propuštěn. Po návratu do Paříže žil s pologramotnou švadlenou Thér?se Lavasseurovou, s níž měl údajně pět dětí, které všechny odložil do sirotčince Hôspital des Enfants-trouvés.

V roce 1745 napsal operu Les Muses galantes, která měla být zahrána jako dar králi od vévody de Richelieu. Vévoda dá operu nastudovat na státní náklady. Když bylo vše připraveno, protivník Rousseaua a zároveň oficiální představitel pařížské hudby, který měl z hudebníků nejblíže králi, Jean-Philippe Rameau, krále přesvědčil, že představení Rousseauovy opery skončí tragicky a že král si zaslouží slyšet lepší díla.

Od r. 1749 přispíval do Encyklopedie články o hudbě, od roku 1755 i o politické ekonomii. V roce 1750 se zúčastnil soutěže Dijonské akademie o nejlepší filozofické pojednání. Se svou Rozpravou o vědách a umění, kde rozvedl myšlenku, že pokrok je synonymem zkaženosti, skončil druhý. V roce 1752 složil a představil velmi úspěšnou operu "Vesnický Věštec", která byla hrána i před králem ve Fontainebleau a Rousseauovi byl nabídnut doživotní příjem, což on nepřijal, jak popisuje ve svých Vyznáních. R. 1754 se vrátil do Ženevy a konvertoval zpět ke kalvinismu. V roce 1755 do jiné soutěže Dijonské akademie zaslal Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi, jež se setkala s nelibostí francouzské vlády, jejíž mínění nepochybně ovlivnil tehdy již uznávaný pařížský filosof Voltaire. Právě Voltairovi dal Rousseau poslat výtisk prvního vydání tohoto díla a ten se také jeho knize doslova vysmál. Rousseaovi se tímto znechutil jak Voltaire, tak i celá literární Paříž.

V roce 1761 vzniklo Rousseauovo významné dílo Julie aneb Nová Heloisa, které bylo inspirováno Rousseaovým životem: Madamme d'Épinay nabídla Jeanu-Jacquesovi i Thér?se bydlení na venkově v klidné přírodě, která mu nabízela pro něho nejpříhodnější místo k přemýšlení. Zde, na okraji lesa u Montmorency, se Rousseau zamiloval do Madamme d'Houdetot. Jejich kontakt probíhal převážně přes korespondenci. Elisabeth-Sophie d'Houdetot ale Rousseaua nebrala příliš vážně a jeho dopisy se podobaly spíše monologu - při psaní těchto dopisů žil Rousseau spíše ve své fantazii než v reálném světě. A tento podivný vztah Rousseau popsal ve své knize Julie aneb Nová Heloisa, ve které vystupuje hrdinka Julie inspirovaná Elisabet-Sophie. Nová Heloisa zajistí Rousseaovi mnoho obdivovatelů, kteří ho vnímají jako román, zatímco Rousseau ho psal jako filosofickou úvahu.

Pedagogické dílo Emil aneb O výchově (1762), kritizující náboženství, bylo odsouzeno pařížským parlamentem a zakázáno i v Ženevě; Rousseau byl nucen prchnout do oblasti Neuchâtelu, jež tehdy patřila pod správu pruského krále. Poté, co byl jeho dům i tam obléhán davem, odjel v roce 1765 na pozvání filozofa Davida Huma do Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a ve zlém se s ním rozešel; Rousseau se pod jménem Renou vrátil do Francie, vzal si Thér?se a v roce 1770, kdy jeho oficiální vyhnanství vypršelo, se vrátil do Paříže. Zde se při jednom návalu pocitu zbytečnosti a nepochopení pokusil o sebevraždu, ve které mu zabránili dva náhodně kolem jdoucí strážníci. Ke sklonku života dokončil své autobiografické dílo Vyznání a doplnil jej o Sny samotářského chodce a pojednání Rousseau soudí Jeana-Jacqua. Nesměl vydávat knihy, ale pořádal soukromá čtení.

V roce 1778 mu nabídl markýz de Girardin pohostinství v domě na svém panství v Ermenonville blízko Paříže: Rousseaua zde zastihla náhlá smrt 2. července 1778. Následujícího dne známý sochař Houdon odlil jeho posmrtnou masku, jež se později stala zdrojem spekulací o Rousseauově smrti. 4. července Girardin pohřbil mistrovo tělo na Ostrově topolů, na místě, kde byl roku 1780 postaven památník navržený Hubertem Robertem a zkonstruovaný J.-P. Lesuerurem. Rousseau se ihned stal kultovní postavou a jeho hrobka byla neúnavně navštěvována. Francouzská revoluce vyzdvihovala Rousseauovu filozofii a 11. listopadu 1794 byly při velkolepé ceremonii jeho ostatky přeneseny z Ermenonvillu do pařížského Pantheonu. Jean-Jacques Rousseau se tak oficiálně stal jednou z nejslavnějších postav francouzské historie.

Rousseauova smrt byla opředena řadou tajemství a nevyjasněných okolností. Vznikly spekulace, že byl zavražděn kvůli dědickým vztahům a předčasnému zájmu o jeho dílo Vyznání, jež mělo být podle jeho slov vydáno až posmrtně. O posledních dnech a o smrti Jeana-Jacqua hovoří detailně román německého poválečného spisovatele Liona Feuchtwangera Bláznova moudrost aneb Smrt a slavné zmrtvýchvstání Jeana-Jacqua Rousseaua.

 

 

 
Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy.
zobrazit detail
Znáte nejjistější prostředek, jak učinit dítě nešťastným? Přivykněte je tomu, aby dosáhlo všeho.
Vaše dítě by nemělo dostat nic jen proto, že to chce, nýbrž jen proto, že to potřebuje.
zobrazit detail
Celá dovednost těchto velkých politiků spočívá nakonec v tom, že dovedou zaslepit oči těch, které potřebují, a lidé se pak domnívají, že pracují v jejich zájmu, ale oni ve skutečnosti pracují pro sebe.
zobrazit detail
Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.
zobrazit detail
Protože protikladem každého mylného tvrzení je pravda, počet pravd je stejně nevyčerpatelný jako počet omylů.
zobrazit detail
Až uvidíte že se chystám umřít, odneste mě do stínu dubu! Slibuji Vám, že se odtud vrátím.
zobrazit detail
Panovník nebo úředník v okamžiku, kdy začne naslouchat svému srdci, stává se zrádcem. Ani svému rozumu nemá příliš důvěřovat; nesmí se řídit žádným jiným pravidlem než veřejným zájmem, tj. zákonem.
zobrazit detail
Možno říci, že vláda dosáhla nejnižšího stupně úpadku, není-li už středem jejího zájmu nic kromě peněz. Vláda musí být vždy hotova obětovat svou vládu pro lid, a nikoliv lid pro vládu.
zobrazit detail
Všechno přispívá k tomu, aby člověk, který byl povznesen vládnout jiným, byl zbaven rozumu a smyslu pro spravedlnost.
zobrazit detail
Zpřísňování trestů je jen marným pokusem omezených hlav, terorem si vynutit úctu k zákonům. Přitom je možno pozorovat, že země, v nichž jsou tělesné tresty nejhroznější, jsou zároveň zeměmi, v nichž jsou tyto tresty nejčastější.
zobrazit detail
Prvním ze všech zákonů je bezpochyby poslouchat zákony. Nejhorším ze všech zlořádů je poslouchat zákony jen zdánlivě, aby se pak mohly ve skutečnosti tím bezpečněji porušovat; tak se brzy stanou nejlepší zákony těmi nejzhoubnějšími.
zobrazit detail
Vlast nemůže existovat bez svobody, svoboda bez ctnosti a ctnost bez občanů.
zobrazit detail
Mnoho žen má dost rozumu mluvit v pravý čas, málokteré však dokáží v pravý čas mlčet.
zobrazit detail
Nejdéle nežil člověk, který má nejvíc let, ale ten, kdo si svůj život nejvíce procítil.
zobrazit detail
Žena odpustí všechno kromě toho, že nevzbudila touhu.
zobrazit detail
Autoři