Autoři

Sartre Jean Paul

Jean-Paul Sartre

(21. června 1905 Paříž, Francie – 15. dubna 1980 Paříž, Francie)

Životopis: Jean-Paul Sartre byl francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. Jako jeden z hlavních představitelů existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě.

Jean-Paul Sartre svým dílem ovlivnil nejen filozofii, ale také sociologii, literární kritiku či postkoloniální studia. Často bývá také zmiňován pro nekonvenční, nicméně celoživotní, vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou Simone de Beauvoir.

V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce.

Jean-Paul Sartre se narodil v Paříži, kde vyrůstal v měšťanském prostředí intelektuálů. Otec zemřel, když byly Jean-Paulovi dva roky. Vyrůstal pak v domě svého dědečka z matčiny strany, Carla Schweitzera, profesora němčiny na Sorbonně a strýce známého misionáře a lékaře Alberta Schweitzera. Již v útlém dětství se ponořil do literatury, která se pro něj jako malého chlapce s šilhavýma očima stala útěchou před nepřátelským světem.

Navštěvoval lyceum Jindřicha IV., kde se seznámil s Paulem Nizanem a později lyceum v La Rochelle. V letech 1922–1924 byl v přípravné třídě (classe préparatoire) na lyceu Louis-le-Grand. Později byl přijat na prestižní École normale supérieure, kde se seznámil s Raymondem Aronem. Roku 1929 také poznal Simone de Beauvoir, s níž ho do konce života pojil otevřeně volný, ale trvalý partnerský vztah. V tomto období poznal i mnohé další budoucí významné autory, mezi něž patřili například Maurice Merleau-Ponty, Simone Weil, Emmanuel Mounier či Claude Lévi-Strauss. Studium ukončil roku 1929 jako nejlepší z celé filosofické třídy a poté pracoval jako učitel na lyceích v Le Havre, Laonu a Paříži.

V letech 1933–1934 absolvoval pobyt na Francouzském institutu v Berlíně, kde se seznámil s fenomenologickou filozofií. Ovlivnili ho především Hegel, Soren Kierkegaard, Karl Marx, Friedrich Nietzsche, Edmund Husserl a René Descartes, dalším impulsem k jeho tvorbě byli francouzští moralisté (filozofický směr). V průběhu druhé světové války byl roku 1940 jako francouzský voják v Alsasku zajat a internován, a po svém propuštění se následujícího roku vrátil do Paříže, kde začal spolupracovat s hnutím odporu Résistance. Od roku 1945 působil jako spisovatel na volné noze. V roce 1948 zařadil papež Pius XII. Sartrovy spisy na Index zakázaných knih.

Po válce se jeho politické postoje přibližovaly komunistické straně, jejím členem se však nikdy nestal. Jeho vztah ke KS poněkud ochladl v roce 1956 po sovětské intervenci v Maďarsku. Před sovětským komunismem vždy upřednostňoval spíše různé alternativní verze komunismu, např. Titův v Jugoslávii, Castrův na Kubě a Maův v Číně. Od šedesátých let Jean-Paul Sartre kritizoval komunismus zleva a stal se protektorem anarchistických, ultralevicových proudů.

Jean-Paul Sartre hodně cestoval, navštívil mj. USA, SSSR, Čínu, Egypt a Kubu. Přednášel také v Praze (1962, 1968). Při své druhé návštěvě uvedl: "Čechoslováci, kteří odmítli řešit svůj odpor střetnutím, mohou nadále bojovat za skutečně demokratický socialismus i přes srpnovou přestávku Cesta nastoupená v lednu je přísně marxistická a liší se od ostatních liberálních hnutí nebo buržoazního individualismu. Představuje jeden ze vzorů nejvyspělejší formule socialismu, který odhaluje svou demokratickou podstatu... Dělníci představují v Československu baštu boje za socialismus a svrchovanost."

Ve svých politických vystoupeních se Jean-Paul Sartre angažoval prakticky ve všech tehdejších problémech (např. nezávislost Alžírska, emancipace bývalých kolonií, válka ve Vietnamu a samozřejmě též ve studentských hnutí v roce 1968).

Nikdy se neoženil, ale celoživotní družkou mu byla Simone de Beauvoir. Jednu ze svých milenek, Arlette El Kaim (nar. 1937), původem Egypťanku židovského původu adoptoval roku 1965 jako dceru.

Jeho parodované alter-ego Jean-Sol Partre, se objevuje v románu Borise Viana Pěna dní.

Na samém závěru života Jean-Paul Sartre relativizoval některé své dřívější postoje, zvláště v otázkách humanismu a náboženství. Přiznal svou fascinaci judaismem, jeho mesianistickým, utopistickým potenciálem, jeho eschatologií a také jeho teologií. „Bez Židů by filosofie dějin nebyla stejná.“ (L’Espoir maintenant, rozhovor s Bennym Lévym)

 
Možná existují hezčí časy, ale ten současný je náš.
zobrazit detail