Sókratés

Sókratés

(4. června 469 v Athénách – 399 př. n. l. v Athénách)

Životopis: Sókratés byl athénský filosof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filosofie, neboť na rozdíl od svých předchůdců předsókratiků, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti; jak praví Cicero, „snesl filosofii z nebe na zem“. Svou dialektickou metodou položil základy západního kritického myšlení.

Sókratés sám nezanechal žádné filosofické spisy, ačkoliv podle Platónova dialogu Faidón měl těsně před smrtí napsat báseň a zveršovat Aisópovy bajky. Obával se totiž, zda snad to po něm nechtěl bůh, a nechtěl odejít ze života neposlechnuv boží přikázání. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které Sókrata znázorňují jako šeredného muže, se pravděpodobně inspirovaly Platónovým a Xenofónovým popisem, přirovnávajícím jej v žertu k silénům a satyrům (Platón – Symposion, Theaitétos; Xenofón – Symposion).

Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout – gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala četbu Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu.

Za první fáze Peloponéské války se účastnil bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova Symposia se dovídáme, že měl blízko k vyznamenání za statečnost, které nakonec dostal mladý Alkibiadés, jehož tehdy v bitvě poraněného Sókratés nechtěl opustit, čimž mu měl zachránit život. Platón v Symposiu uvádí Alkibiadovu řeč následovně: "Já jsem tehdy, Sókrate, vybízel vůdce, aby dali vyznamenání tobě, a za to mne ani nepokáráš, ani neřekneš, že lžu; ale když vůdcové, přihlížejíce k mému postavení, chtěli dát to vyznamenání mně, sám jsi usiloval horlivěji než vůdcové, abych já je dostal spíše nežli ty". Thúkýdidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Podle těchto zdrojů chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý Sókratés zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek.

Po roce 422 př. n. l. získali v Athénách vliv mladí političtí reformátoři v čele se Sókratovým žákem Alkibiadem. Kvůli nim vypukla další fáze Peloponéské války, ve které byly Athény se svými spojenci poraženy a skončil tak jejich zlatý věk. Vlády v Athénách se chopila tzv. vláda třiceti tyranů v jejímž čele stál Kritiás, další Sókratův žák. Platón účast v ní odmítl.

Po pádu této vlády byl Sókratés obviňován, že jeho filosofie zrodila tyto vlády a přivedla Athény k porážce ve válce. Athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaka, která líčí, jak se vlivem Sókratova učení synové obracejí proti svým otcům.

Za hlavní pramen podávající zprávu o soudu se Sókratem je považován Platónův dialog Obrana Sókrata, což je de facto Platónova verze Sókratovy obhajovací řeči. Dialog má tři části: v té první se Sókratés hájí nejen proti vzneseným obviněním tzv. "druhých žalobců", ale především proti žalobcům "prvním", tj. proti pomluvám, které o něm v Athénách kolují. Vysvětluje, že jej bůh pověřil, aby se věnoval filosofii, zkoumal sebe sama i druhé a pečoval tak život péči o duši. Ve druhé části si Sókratés poté, co byl soudem uznán vinným, má podle tehdejších zvyklostí navrhnout trest jako alternativu k návrhu obžaloby, která žádá jeho smrt. Sókratés, který považuje svou činnost v obci za prokazování největšího dobrodiní, si navrhuje doživotní stravování na náklady obce v tzv. prytaneiu - což byla čest prokazovaná olympijským vítězům. Zároveň však souhlasí i s peněžitou pokutou. Třetí část dialogu je pak jeho závěrečnou řečí poté, co se soud přikloní k návrhu obžaloby, tj. k trestu smrti (z 501 soudců pro něj hlasovalo 281).

Platónův dialog Kritón pak zachycuje situaci, kdy do vězení za odsouzeným Sókratem přichází jeho starý přítel Kritón a nabízí mu, že mu pomůže uprchnout. Sókratés však nabídku nepřijímá: útěk by byl nespravedlností, odmítnutím zákonnosti jako takové, zničením platnosti zákonů obce, která přesahuje individuální lidský život.

Poslední den Sókratova života je líčen v dialogu Faidón. Sókratés se zde snaží zbavit své přátele strachu ze smrti a smutku nad tím, že ztratí svého učitele. Přesvědčuje je o tom, že muž, který je dobrý a celý život se věnuje filosofii, se nemusí smrti bát, mj. i proto, že duše je nesmrtelná. V závěru dialogu vypije číši bolehlavu a umírá.

 
Chovej se ke svým rodičům tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě.
zobrazit detail
Jenom se vesele žeňte; dostane-li se ti žena dobrá, budeš vzácnou výjimkou, dostane-li se ti zlá, staneš se filozofem.
zobrazit detail
Autoři